Kostel Záboří
Kostel sv. Petra a Pavla se nachází ve výrazné poloze (561 m. n. m.) nad obcí a byl postaven kolem roku 1240 jako pozdně románský tribunový kostel. Kostel je orientovaný, trojlodní s trojboce uzavřeným presbytářem, sakristií v prodloužení presbytáře a s jižní předsazenou předsíní. Areál kostela je tvořen vlastním kostele sv. Petra a Pavla, dále zvonicí s navazující bránou na jihu, bývalým hřbitovem, jehož plocha je ohraničena na východní straně ohradní zdí a zbývající části jsou ztuženy tarasní kamennou zdí.
Historický vývoj
Existence kostela v Záboří je oproti většině ostatních kostelů na Blatensku doložena písemný prameny poměrně brzo, a to již roku 1305, kdy klášter benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě prodal několik vesnic na Prácheňsku, mezi nimi i Záboří s tvrzí a patronátem, jistému Koldovi. Není při tom vyloučeno, že zdejší kostel založil sám klášter, je to dokonce pravděpodobné. První známý zábořský farář se jmenoval Vít, po jehož smrti byl roku 1368 dosazen na uprázdněné beneficium kněz Velislav, jinak Velíšek. Patronát nad kostelem vykonávala místní vrchnost, při čemž je roku 1408 doložen spor mezi farářem Sulkem a Častovojem ze Záboří, jehož příčinu však neznáme. Překvapivě zábořský kostel chybí v registrech papežských desátků z let 1369–1405, stejně tak nejsou známy žádné majetkové záležitosti fary, abychom si o její zámožnosti v uvedené době mohli učinit alespoň nějakou představu. Kostel byl postaven kolem roku 1240 jako pozdně románský tribunový kostel. Z této doby se dochovalo masivní obvodové zdivo a klenba lodi, triumfální oblouk a konečně schodiště vedené až do podkroví v síle západní zdi, které dokládá existenci tribuny, na níž přihlížel bohoslužbám patron kostela, případně ve starší době správce zdejšího klášterního zboží. Raně gotické úpravy se předpokládají v poslední třetině 13. století. Jejich pozůstatkem jsou snad zazděná hrotitá okna v severní a jižní zdi lodi, zřejmě také část obvodového zdiva presbytáře. Dosud v literatuře málo zdůrazňovaná je renesanční přestavba Janem Horčicí z Prostého v letech 1607–1608 , při níž byl především nově zaklenut presbytář a bezpochyby také přistavěna sakristie v jeho ose, přístupná z kněžiště již čistě renesančním, z venku na jižní straně však stále ještě gotizujícím portálem. V této podobě (pomineme-li architektonické detaily) je kostel vyobrazen na mapě lnářského panství z roku 1698. Stavební vývoj kostela završila roku 1713 barokní přístavba bočních lodí, jižní předsíně a brány do areálu. Schodiště, vedoucí ke kostelu od cesty na Čečelovice, bylo zbudováno roku 1732 za peníze z odkazu Anny Vilímkové, manželky nájemce vinopalny ve Lnářích. Poslední farář před vypuknutím husitských válek se jmenoval Racek a nastoupil do Záboří roku 1414. Katolická duchovní správa byla však patrně zajišťována i v následujícím období. Podrobnější správy máme ze 16. století, kdy se na zdejší faře vystřídali Marek Lojka, přeložený sem z Kadova roku 1569, Mikuláš (1574) a Bartoloměj z Milevska (1575). Ve farnosti bylo i značné množství nekatolíků. Kromě toho i patron, kterým byl na počátku 17. století Jan starší Horčice z Prostého, se hlásil ke staroutrakvismu. O kostel však pečoval příkladně, neboť ho nechal v letech 1607–1608 přestavět, vybavit novým mobiliářem a liturgickým náčiním a zřídil si zde hrobku. Mimo to se již roku 1586, kdy ještě pánem na Záboří nebyl, podílel spolu s tehdejším patronem Bohuslavem Záborským z Brloha na pořízení zvonu pro kostel a další pořídil roku 1612 již na vlastní náklad. Po Bílé hoře byla zábořská farnost připojena ke Strakonicům, roku 1635 ovšem duchovní správu při kostele obstarávali horažďovičtí minorité. Roku 1642 pak došlo k obnovení samostatné farnosti, která kromě Záboří zahrnovala Bratronice, Čečelovice, Doubravici, Hlupín, Jindřichovice, Katovsko, Lažany, Lažánky, Mečichov, Milčice a Nahošín. Vzhledem k rozsahu farnosti není divu, že v letech 1648–1656 sem o sobotách a nedělích dojížděli na výpomoc jezuité z Březnice. Nicméně přesto byl ještě roku 1660 připojen k Záboří sousední Kadov s filiálním kostelem v Bezděkově a vcelku rozsáhlým farním obvodem. Zábořský farář tak patřil na Blatensku k nejvytíženějším. Spojení Kadova se Zábořím trvalo do roku 1757, kdy byla kadovská farnost opět osamostatněna. Roku 1786 pak byl od Záboří odpojen Nahošín a připojen naopak od kadovské farnosti Mračov. Roku 1880 byly do Záboří přifařeny ještě Slivonice. V letech 1659–1663 byl zábořským farářem Blažej Ignác Vencelius Holický, muž sice učený a energický, avšak prudké povahy a v přístupu k ostatním velice hrubý. Za jeho úřadování přibylo do kostela mnoho nových věcí (liturgické náčiní, bohoslužebná roucha, materiál na výrobu nových lavic atd.) formou darů od patronů a dalších dobrodinců. Na druhou stranu však dokázal pořádně vyčinit svým farníkům, stejně jako urozeným návštěvníkům svěřených kostelů, když nevěnovali dostatečnou pozornost jeho kázání a rozmlouvali mezi sebou. Svůj nesouhlas dával najevo i použitím fyzické síly, když například zbil kostelníka pro „nevhodné“ řeči. Tvrdě postihoval prohřešky proti křesťanské morálce, zejména cizoložství. Mezi farníky tudíž nebyl příliš oblíben, stejně jako u nového patrona, kterým byl od roku 1662 hrabě Aleš Ferdinand Vratislav z Mitrovic, pán na Lnářích. S tím vedl spor o pivní deputát, který hrabě odmítal odvádět a náležitě vyčinil i jeho manželce, když zjistil, že dala vystrojit pohřeb svému oblíbenému psu. Nakonec pro četné neshody raději podal výpověď a odešel na nové místo do Vrčeně. Doklady o svém kontroverzním působení zachoval v nejstarší zábořské matrice, vedené jeho předchůdcem od roku 1654. Roku 1775 bylo při kostele zřízeno farářem Václavem Prokopem Barákem kaplanství. V současné době administruje farnost duchovní ze Sedlice.
(zdroj: Památkový katalog)
