Infocentrum Blatná

Kamenictví

Kámen sloužil člověku od pradávna a byl jedním z nejpřirozenějších přírodních materiálů na výrobu pracovních nástrojů a zbraní. Blatenská žula se využívala dle potřeby již ve středověku a první písemná zmínka o ní pochází z roku 1515. Tehdy psal Jiřík z Adlaru, toho času purkrabí na zámku Orlík, panu Kryštofu ze Švamberka, že poslal zedníka Petra na Blatnou, aby tam ohledal kámen a přitom aby lámal. Na stavbách menších venkovských kostelů na Blatensku je využití žuly patrné. Jelikož je žula tvrdá, důsledkem je jednoduchost a hrubší zpracování kamenických článků staveb. Mnoho pramenů o působení kameníků na Blatensku nacházíme v 18. století. V té době kameníci zhotovovali polní kamenné kříže, mezníky na hranicích pozemků, schody, desky na podlahy, křtitelnice do kostelů, kamenné džbery, žlaby a ostění oken. Ještě v 18. století bylo užíváno označení kameník pro toho, kdo kámen tesal, a skalník pro toho, kdo kámen lámal. Do postavení železnice v Blatné v roce 1899 měla těžba a zpracování kamene jen místní význam. Postavením dráhy se otevřely kamenickému řemeslu velké možnosti. Zprovoznilo se několik nových a větších lomů. V roce 1905 se otevřel u Blatné kamenolom Paštiky a kamenolom Řečice. Zároveň byly vybudovány velké kamenické dílny, ve kterých se vytěžený kámen opracovával. Blatenská žula se začala dodávat do mnoha evropských zemí. Kolem roku 1920 pracovalo v lomech v Blatné a okolí na 300 kameníků a pomocných dělníků. Sortiment výrobků z žuly byl velký. Vyráběly se například dlažební kostky, chodníkové obrubníky, patníky, mezníky, schody, parapety, římsy, mostní kvádry, pomníky a sloupy. Ve třicátých letech zasáhla hospodářská krize svými neblahými důsledky i kameníky. Opětovného vzestupu se kamenická výroba dočkala v roce 1945. Žulové výrobky z blatenských lomů jsou známy nejen v blízkém okolí, ale i mimo něj. Tvrdou a poctivou prací byl zformován přírodní kámen na mnoha technických a významných stavbách v celé České republice.

V současné době jsou na Blatensku pro těžbu žuly otevřeny lomy v Řečici, v Drahenickém Málkově, u Chlumu (Škalí) a dva ve Vahlovicích.

Rybářství

Nejstarší dochované zmínky o cíleném zakládání rybníků v Čechách pocházejí již z 12. a 13. století. Kdy vznikly první rybníky na Blatensku není známo, ale rybníkářská tradice v našem regionu je doložitelná již ve 14. století. Udává se, že v době Karla IV. bylo nejvíce rybníků v Čechách právě v okolí Blatné a na Poděbradsku. Počátky skutečného rozkvětu rybníkářství na Blatensku se uvádějí do období konce 15. a začátku 16. století. Toto období lze označit jako zlatý věk rybníkářství. Tehdejším majitelem blatenského panství byl Zdeněk Lev z Rožmitálu. V té době se pilně pracovalo na vytváření blatenské rybniční soustavy. Největší rybník na Blatensku, kterým je Labuť v Myšticích, byl vybudován v letech 1492 až 1503. V první polovině 17. století byl vývoj rybníkářství blatenského panství již dokončen a bylo zde registrováno celkem 34 rybníků. Nedaleko blatenského zámku se vybudovaly sádky. Během třicetileté války a hlavně po ní nastal čas krize a rybníky dlouhá léta pustly. Koncem 17. století dochází k renesanci rybníkářství a jsou zakládány i nové vodní plochy. Rybářství se stává ekonomicky velice výhodným, zejména v souvislosti s doposud primitivním způsobem zemědělské výroby. Počátkem 18. století představoval výnos z rybníků více než třetinu veškerých příjmů blatenského velkostatku. Rybníkářství bylo sice výnosným odvětvím i díky levné pracovní síle, jelikož se činností, související s hospodařením na rybnících, museli účastnit v rámci roboty i sedláci (odvoz ryb povozy), bezzemci a hostinští z přilehlých obcí. Většina ryb byla prodávána na trzích v Praze a Bavorsku. Důležitost rybníkářství na Blatensku dosvědčuje i v mapách uváděný název silnice, vedoucí z Vodňan na Písek a přes Blatnou do Plzně – Fischerstrasse.

Do 1. poloviny 19. století bylo rybníkářství vesměs záležitostí velkostatků. V souvislosti se zrušením roboty a se změnou zemědělského hospodaření se zvyšovaly veškeré náklady, nastala doba krize rybářství. O ryby nebyl zájem, stoupala cena půdy a rybníky se rušily a prodávaly. K rušení rybníků přispěl často i jejich špatný technický stav. Od 2. pol. 19. století se majetková struktura mění a držiteli rybníků se stávají i obce a soukromé osoby. V roce 1912 obhospodařují velkostatky v blatenské oblasti celkem 1 916 ha (např. panství Lnářské 970 ha, Blatenské 242 ha, Březnické 140 ha) a ve vlastnictví soukromém a obecním je 229 ha vodních ploch. Po 2. světové válce přešly rybníky do majetku státu. V roce 1949 vznikl podnik Státní rybářství Blatná, který ovládl veškerý chov ryb a vznikly nové technologie znamenající rychlý růst produkce ryb. Po roce 1989 došlo k privatizaci a v rámci restitucí byly rybníky vráceny potomkům původních majitelů.

V současné době obhospodařuje rybníky na Blatensku a Lnářsku několik společností, které svoji produkci, včetně proslulého blatenského a lnářského kapra, vyvážejí i za hranice naší země. Blatenská ryba, spol. s r. o.  hospodaří na téměř 1 600 hektarech rybníků. Výlovy rybníků jsou zajímavým zážitkem a mnohdy jsou při nich připraveny i doprovodné programy.

Pivovar a lihovar

První zmínky o pivovaru v Blatné pochází z 15. století. Zámecký pivovar se nacházel v místech dnešního lihovaru. V roce 1489 bylo blatenským občanům od Lva z Rožmitálu dovoleno vařit pivo, šenkovat jej a prodávat jej i za hranice města. Počátkem 16. století se v Blatné vařilo pivo ve dvou pivovarech a oba měly své vlastní sladovny. Měšťané vařili pivo pšeničné a ječné, silné i slabé. Roku 1824 byl v Pivovarské ulici přestavěn právovárečný měšťanský pivovar, ve kterém se pivo vařilo až do roku 1921, kdy byl zrušen. Zámecký parostrojní pivovar dokázal uvařit v roce 1910 až 5 170 hl piva a pivovar právovárečného měšťanstva 4 893 hl. V sedmdesátých letech byl blatenský pivovar držitelem titulu „Závod vzorné jakosti“. Titul byl znamením kvality – blatenské pivo se řadilo mezi nejlepší v kraji a vařilo se až do roku 1978, kdy byl pivovar k všeobecné nelibosti ctitelů blatenského zlatavého moku zrušen. V roce 1981 byla zahájena rekonstrukce objektu pro účely výroby ovocných destilátů a lihu, která pokračuje doposud. V současné době se v  zámeckém ovocném lihovaru LiquiB v Blatné vyrábí proslulé ovocné destiláty.

Počátkem 19. století byl v Blatné, jako jeden z prvních v Čechách, vybudován cukrovar. Zpracovával tehdy cukrovou řepu, pěstovanou ve zdejším kraji. K pohonu strojů bylo využito vodní síly ze stoky, vedoucí z rybníka Sladovny. Roku 1885 byl cukrovar zrušen a budova přestavěna na lihovar. V důsledku pozemkové reformy (zákon č. 63 ze dne 30. 1. 1920) byl v roce 1924 lihovar združstevněn a v roce 1955 jako nerentabilní zrušen.

Spolek divadelních ochotníků

Spolek divadelních ochotníků byl v Blatné založen v roce 1851. Ochotnické divadlo, které je provozováno ryzími amatéry, přinášelo a přináší odjakživa nejširší veřejnosti radost, zábavu i ponaučení. Počátky blatenského ochotnického divadla sahají do dob národního obrození. První divadelní představení se odehrávala na blatenském zámku v roce 1846, ale patrně se zde hrávalo již na počátku 19. století. O založení spolku se zasloužil učitel a osvícený vlastenec Josef Martinovský. I přes existenční problémy se činnost divadla podařilo udržet a blatenský ochotnický spolek je po volyňském souboru nejstarším v jižních Čechách. K jednomu z největších rozmachů blatenského ochotničení došlo patrně ve 20. – 30. letech 20. století. Každoročně bylo uváděno i 11 her, v  roce 1934 dokonce 18. V současnosti se spolek snaží realizovat alespoň jednu hru ročně, která se však vždy díky značnému zájmu publika mnohokrát reprízuje.

Pěstování růží

Po první světové válce proslula Blatná pěstováním růží. Svým šlechtěním růžových květů ji proslavil zahradník a pěstitel Jan Böhm (1888 – 1959). Vybudoval růžové plantáže, které se ve 30. letech 20. století rozprostíraly na ploše více než 30 hektarů a rozkvétalo na nich kolem půl milionu růžových květů ročně. V té době bylo blatenské růžařství největším podnikem tohoto druhu v republice. Růže přinesly městu velkou slávu a to se zaslouženě po mnoho let honosilo názvem „Blatná – město růží“. Kromě toho Böhm intenzivně propagoval růže nejen knihami a články v časopisech, ale i kvalitními katalogy vlastních růží. Na trh uváděl kromě svých novinek i výtvory ostatních šlechtitelů, přispěl k rozšíření např. Geschwindových růží. Jan Böhm se účastnil mnohých výstav nejen doma, ale i v cizině a mnohé výstavy i sám pořádal. Za své šlechtitelské umění získal více než 70 našich i zahraničních vyznamenání (mj. 14 zlatých medailí). V Blatné se pořádaly celostátní výstavy růží, na kterých Böhm exceloval a překvapoval svými novými výpěstky.

Důkazem velké slávy, která provázela blatenské výstavy růží, je písemný záznam z července roku 1928. Písecký Otavan (ročník XI., č. 11–12) tehdy přinesl o jedné z výstav tuto zprávu:

Krásné růže dostávaly od Jana Böhma též zvučná jména. Například sytě žlutou růži pojmenoval „Blatenská hvězda“, narůžověle bílou zase „Hubička“, lososově červená a růžová dostala jméno „Česká pohádka“. V roce 1934 vykvetla růže „Lída Baarová“, v roce 1935 byla vyšlechtěna růžička „Kde domov můj“ a o dva roky později pak „Srdce Evropy“, „Sněhurka“, „Jihočeské slunce“ či „Vlasta Burian“. Růže pojmenovával nejen po hercích, významných osobnostech společenského života a historie, ale i po rodinných příslušnících a v mnohých případech jména vyjadřovala Böhmovo vlastenecké cítění.

Za času protektorátu byla část růžových plantáží přeměněna na pole. Po roce 1948 pokračoval v pěstební činnosti komunální podnik, který byl v 90. letech 20. století zrušen. Od té doby tato tradiční doména, která Blatnou proslavila a přiřkla jí pojmenování „město růží“, neexistuje. Za pokračovatele blatenské růžařské tradice lze považovat růžové a okrasné školky pana Miloslava Šípa ve Skaličanech, který produkuje široké spektrum různých odrůd růží.

Kromě růží se v Blatné ve větším objemu pěstovala i majoránka a zelenina. Produkce a kvalita majoránky byla tak velká, že se v 70. a 80. letech 20. století vyvážela i do zahraničí. Ve sklenících se pěstovaly především okurky, na polích cibule a pór a další zelenina.

Kytara

V roce 1947 byl v Blatné založen podnik Resonet, který svými výrobky (elektrofonická piánka a později elektrické kytary) doslova dobyl svět. Na kytary zde vyrobené hrály takové hvězdy hudebního světa, jakými byly či jsou skupiny Led Zeppelin, Beatles nebo Rolling Stones. Po znárodnění pokračovala výroba v podniku Dřevokov. V roce 2009 se v Blatné uskutečnila velká výstava kytar za přítomnosti původního majitele podniku Ladislava Kořána.

Krajkářství

Dlouholetou tradicí je na Blatensku, konkrétně v Sedlici, paličkování krajek. Největšího rozkvětu dosáhlo krajkářství v 19. a počátkem 20. století. První písemné záznamy o sedlické paličkované krajce najdeme ve starém spise o kraji Prácheňském, z jehož je patrné, že se výroba krajek v Sedlici datuje již do 15. století. V první polovině 18. století byla majitelkou sedlického panství paní Marie Ludmila Černínová, která si krajku oblíbila a zasloužila se o rozšíření její výroby mezi ženami a dívkami. Domácí výroba krajek se ještě více rozmohla po zrušení roboty v roce 1848. Roku 1899 zřídila nová majitelka čekanického velkostatku paní Vlasta Stránecká v Sedlici krajkářskou školu. Paličkované krajky se těšily velké oblibě, byly proslulé svou kvalitou a přijížděli si pro ně kupci až z Bavor. Žádaným výrobkem byl především "sedlický čepec", který se na zakázku paličkoval ze zlatých nití a ještě byl přizdobován sekanými granáty. Krajkářská škola byla sice zrušena, ale tradice sedlické krajky v zapomnění neupadá. V roce 2000 se podařilo zrealizovat projekt, jehož cílem bylo zachování staleté tradice krajkářské výroby. Vznikl nový právní subjekt Krajky Sedlice, o.p.s. V Sedlici je otevřen obchod, kde se prezentují a prodávají krajkářské výrobky a pomůcky určené na výrobu krajky a společnost Sedlická krajka pořádá krajkářské výukové kurzy pro děti i dospělé.